Milionářky na zkoušku aneb koupě domu v režimu přísně tajné

Před pár dny se úspěšně uzavřel prodej našeho Bali housu. Fantastického domu, ve kterém bude bydlet úžasná paní, a já mám upřímnou radost, že si právě tihle dva našli cestu k sobě. Některé domy zkrátka potřebují majitele, který je dokáže ocenit.

Ale o tomhle dnešní článek nebude.

Během rozsáhlé kampaně se na Facebooku i jinde pochopitelně sešla odborná veřejnost. Dům je předražený. Zahrada je malá. Za stejné peníze se dá koupit dvakrát větší dům. Protože jak známo, jedinou skutečně spolehlivou jednotkou kvality bydlení je metr čtvereční. Ideálně co nejlevnější.

V určité fázi jsem odpovídáním na stále stejné komentáře pověřil umělou inteligenci. Zjistil jsem totiž, že vysvětlovat pořád dokola totéž lidem, kteří si přišli hlavně oznámit svůj názor, je činnost, na kterou mi život připadá poněkud krátký. AI měla čas. Já měl na práci prodej domu.

Turistická sezóna začíná

K takové nemovitosti samozřejmě patří i turisté. Když je dům hezký, originální a běžně se něco podobného nevidí, přitahuje zvědavce. Realitní turistika má přitom několik disciplín.

První skupina se nepřizná. Objednají se jako běžní zájemci a přijdou se podívat na něco, na co ve skutečnosti nemají. Většinou se to dá poznat. Lidé, kteří opravdu hledají bydlení kolem třiceti milionů, se obvykle ptají na jiné věci a chovají se jinak než návštěvníci, kteří si jen zpestřují odpoledne. Občas je odhalím, občas ne. Stojí to pár hodin času a v rozumném množství se to dá přežít. Každé povolání má něco.

Druhou skupinu mám vlastně docela rád. Přiznají to. Ideálně rovnou do telefonu: „Pane Lípo, kupovat to nebudeme, ale moc by nás zajímalo ten dům vidět.“ Fér přístup oceňuju a pokud to nemovitost a situace klienta umožňují, rád vyhovím. Přilepím je k jiné prohlídce, případně je vezmu i zvlášť, když to nemám daleko.

Má to ovšem dvě podmínky. Nesmí mě to stát nepřiměřeně mnoho času navíc a musí s tím souhlasit majitel. Vodit někomu domů návštěvníky jen tak na kukačku bez jeho posvěcení si samozřejmě dovolit nemůžu. Prodávám mu dům, ne vstupenky.

A pak je tu třetí kategorie. Tu jsem až do téhle zakázky neznal.

Na tomto místě je třeba říct, že dosavadní majitel domu Lukáš je můj kamarád a zároveň jeho přímý autor. V tomhle případě by se snad dalo říct i vynálezce. Dům má promyšlený do posledního detailu a prohlídky jsme proto dělali společně. Já jsem se staral o realitní část, on mohl vysvětlit všechno, co sám vymyslel a postavil.

Jednoho dne se ozvala paní Kopřivová.

Jméno si dovolím zachovat, protože jsem přesvědčený, že bylo falešné. S klidem bych sem mohl napsat i její tehdejší e-mail a telefonní číslo, kdybych k tomu měl nějaký důvod. Nemám. A stejně už dnes neexistují. Pro případ, že by někdo v komentářích měl chuť psát o kontrolách občanských průkazů hned na první prohlídce či ještě lépe před ní, tak upozorňuju, že na to nechám odpovídat zase „áíčko“.

Paní se objednala na prohlídku a už do telefonu nadšeně hlásila, že je to skvělé a že dům určitě koupí.

První varovný signál.

Když vám někdo ještě před prohlídkou slibuje, že určitě koupí, je dobré své nadšení trochu přibrzdit. Zkušenost říká, že to málokdy vyjde. Občas ale ano, takže jsem jí samozřejmě domluvil termín.

V předvečer prohlídky přišla zpráva z jiného čísla. Paní Kopřivová je hospitalizovaná a ozve se, až bude v pořádku. Podepsána „kamarádka“.

Asi o týden později jsem paní Kopřivové zkusil zavolat. Telefon zvedla, prý ji budou brzy pouštět z nemocnice a můžeme naplánovat prohlídku. A znovu následovala chvála. Skvělý dům, skvělé fotky, skvělé video. Dokonce i moje asistentka, která přijala její první hovor, než jsme se spojili spolu, byla skvělá.

Prostě drbání pod bradou jako sviňa. Člověk by si z toho samou skvělostí málem vykloubil rameno.

Domluvili jsme druhý termín. A jestli prý může přijet s kamarádkou, protože se ještě potřebují dohodnout, která z nich dům koupí.

Druhý varovný signál.

Já si občas s kamarádem domlouvám, kdo vezme účet za oběd. Tady se zjevně podobně nenuceně rozdělovaly domy za třicet milionů. Ale dobře. Přijeďte obě, víc hlav víc ví.

Pár hodin před prohlídkou přišel další dotaz. Jestli nevadí, že dorazí taxíkem.

Chvíli jsem přemýšlel, proč by mi to mělo vadit. Podmínka příjezdu vlastní limuzínou v inzerátu nebyla. Potvrdil jsem tedy, že v tom nevidím zásadní problém. Možná jste si všimli, že poslední dobou jezdím dvoumístným autem. Jinak bych jim, pokud bych to měl při cestě, klidně nabídl svezení. Tentokrát se to nestalo.

Než se dostaneme k samotné prohlídce, musím ještě zmínit, že mezi tím vším probíhala poměrně intenzivní komunikace. A rozhodně jsme neřešili jen dům.

Dozvěděl jsem se prakticky celý životopis paní Kopřivové. Je pilotka. Její manžel má přísnou bezpečnostní prověrku. Koupi bude z velké části financovat právě on, bez ohledu na to, jestli nakonec koupí ona, nebo kamarádka. Tady jsem si do myšlenek vložil tři otazníky, ale pokračovali jsme. Manžel na prohlídku nepřijde a rozhodnout má jeho žena.

Dobře. Proč ne.

Účastníci zájezdu

Na místo nakonec přijely dvě poněkud korpulentní dámy. Z Uberu se nechaly vysadit o pár domů vedle.

Bohatý člověk samozřejmě nemusí vystavovat majetek na odiv a stará stříbrná octavia není potvrzení o stavu účtu. Jenže tady se postupně skládal celý obrázek. Obyčejný levný Uber, žádný Black ani Premium. Poněkud propocené šaty. Ošoupané kabelky. Spousta zlatě vyhlížejících šperků. A ruce i nohy, jejichž nehty zjevně už nějakou dobu čekaly na trochu péče. Bylo léto a otevřené střevíce v tomhle ohledu ponechávají málo prostoru fantazii.

Nešlo přitom o to, jestli někdo chodí do salonu. Moje žena si nehty vždycky upravovala a lakovala sama a teprve poslední rok chodí na profesionální pedikúru. Je velmi šikovná a rozdíl mezi domácí a profesionální péčí přesto poznám. Tady mi chyběla hlavně ta péče.

Sama o sobě žádná z těch věcí samozřejmě nic nedokazuje. Dohromady ale ten obrázek úplně neladil s příběhem, který jsem už nějakou dobu poslouchal.

Navíc mi k postavě paní Kopřivové příliš neseděla ani profese pilotky. Nevím, co přesně říkají předpisy, a nehodlám si hrát na leteckého lékaře. Jen mám vlastní zkušenost. Ještě před pár roky jsem vážil kolem sto devadesáti kilo a vyzkoušel si posezení v kokpitu Airbusu A320, tedy takového toho letadla, kterým většina z nás létá na evropské nebo blízkovýchodní dovolené. A také v malém sportovním letadle. Do obojího jsem se spíš oblékl, než nastoupil. Důstojnost zůstala venku na letištní ploše. Takže jsem se trochu podivoval. Ale budiž, třeba má paní jiný střih kokpitu.

Paní Kopřivová byla velmi extrovertní. Její kamarádka naopak spíš mlčela. Zpětně si říkám, jestli nebyla z těch dvou tou, která se za celou situaci aspoň trochu styděla. Nevím.

Prohlídka probíhala v poměrně bujarém duchu. S Lukášem jsme dámy provedli domem a ony nešetřily nadšením ani chválou. Všechno bylo báječné. Pak jsme usedli na terasu a začali se bavit o tom, co by mělo následovat. Běžně samozřejmě nechávám zájemcům čas, aby si tak velké rozhodnutí promysleli. Tady ale podle všeho nebylo co promýšlet. Ano, zájem máme. Ano, podmínky přijímáme. Pojďme dát dohromady, jak transakce proběhne.

Manžel platí. Kupuje jedna z nás. Druhá bude jezdit na návštěvy. Jednoduché. Jen ten manžel mi v tom vycházel jako mimořádně velkorysá položka.

Podezření jsem pochopitelně měl. Lukáš mi potvrdí, že jsem mu po prohlídce říkal, že mi na těch dámách něco smrdí. A nebylo to jen podpaždí. Jenže bohatí lidé občas bývají excentričtí a já jsem v tu chvíli neměl objektivní důvod jednání ukončit. Z prohlídky jsme tedy odcházeli s tím, že se ozve právník manžela paní Kopřivové a doladíme s ním detaily. Padlo i jméno velké renomované pražské advokátní kanceláře. Příběh dostával další důvěryhodně znějící kulisu.

Hrabě Teleke z Tölökö nebo paní Colombová

Následujících několik dnů jsme po e-mailech ladili smlouvy. Právník se ovšem neozval. Všechno komunikovala přímo paní Kopřivová a v kopii figuroval ještě někdo další. Prý kontakt na jejího manžela.

Poslal jsem jí také AML formulář. To jsou ty údaje, které jako makléř potřebuju kvůli povinnostem proti praní špinavých peněz. Odpověděla, že vzhledem k manželově bezpečnostní prověrce můžeme tyto formality vyřídit až osobně při podpisu smluv. Osobní vyřízení při podpisu pro mě v tu chvíli nepředstavovalo překážku, takže jsme pokračovali.

Začal se plánovat termín podpisu a mezitím jsme finalizovali smlouvy. Jen se ukázalo, že nepůjde udělat rezervaci. Kvůli prověrce, pochopitelně. Manžel se údajně dotazoval úřadu, pro který pracuje, a ten mu rezervační smlouvu zamítl. Kupní smlouva nebo smlouva o smlouvě budoucí už by prý prošla, ale nejdřív ji musí úřad schválit. Majetková přiznání a tak podobně. Zálohu poslat nemůže, dokud pro ně nebude podklad v kupní smlouvě. Kterou musí schválit úřad.

Jestli jste se v tom lehce ztratili, jsme na tom stejně. Bezpečnostní prověrka postupně přebírala funkci univerzální odpovědi na všechno, co nedávalo smysl. Bylo to divné. Podezření rostlo. Jenže za pár dnů se mělo podepisovat, práce už za námi bylo dost a jiného vážného zájemce jsme v tu chvíli v rukávu neměli. Řekli jsme si tedy, že to dotáhneme a uvidíme, co se stane u podpisu.

Do návrhu kupní smlouvy mezitím přibyl další požadavek. Nejpozději ke dni podpisu musí zmizet veškerá veřejná inzerce. Sociální sítě, odkazy, fotografie, videa, zkrátka všechno. Důvodem byla opět bezpečnostní prověrka manžela. Tou dobou už jsem měl pocit, že kdybych se zeptal, proč je úterý, dostanu stejnou odpověď.

Nikdo nesmí vědět, kde bydlí, jak je dům uspořádaný, kde je trezor, jak vypadají stavební plány a podobně. S takovými požadavky na soukromí jsem se už dřív setkal, takže mi to samo o sobě nepřišlo úplně mimo. V rámci celého příběhu to byla vlastně jedna z těch pochopitelnějších věcí.

V předvečer plánovaného podpisu jsem tedy pozastavil veškerou inzerci. Archivoval příspěvky na sociálních sítích. Stáhl články. Dům jsem nechal z veřejného prostoru zcela zmizet.

A druhý den zmizela paní Kopřivová.

Telefon ohluchl. E-mail umřel. A už nikdy nevstal z mrtvých. Stejný osud potkal číslo kamarádky i údajný e-mail manžela. Všichni se odmlčeli tak důkladně, že by jejich bezpečnostní úřad musel mít radost. Asi někam společně letěli a paní pilotka nezvládla včas zvednout čumák letadla. Jiné vysvětlení jsem od nich nedostal.

Celé nás to stálo čas a energii. Získali jsme zkušenost, kterou tentokrát sice nikdo neobjednával, ale doručená byla spolehlivě.

Fascinuje mě, jak moc se někdo může ve vlastním životě nudit a jak daleko je ochotný zajít, aby si na chvíli připadal jako milionář. Na mě to celé působilo jako představení dvou dam ve vyšším středním věku, kterým se v životě, ve vztazích a patrně ani v kariéře příliš nedaří, a tak si aspoň na pár dnů obsadily hlavní role v příběhu o velkých penězích.

Nevím, jaké jejich skutečné životy jsou. Znám ale ten kus, který sehrály před námi. A v něm bez rozpaků zacházely s naším časem, jako by neměl žádnou hodnotu. Možná proto, že tomu vlastnímu samy žádnou nepřisuzovaly. Místo aby něco vybudovaly, zatáhly do své hry lidi, kteří něco vytvořili a mají na práci i jiné věci než dělat komparz k cizímu snu o úspěchu.

O to větší radost mám z toho, že mě můj vlastní život nenutí dělat podobné věci. Že si na úspěch nemusím hrát. A že mi moje profese vedle paní Kopřivové občas přivede do života i takové lidi, jako je skutečná budoucí obyvatelka tohohle fantastického domu.

S tou má ten příběh naštěstí opravdu dobrý konec a já jí moc přeju, ať se jí v domě líbí. Zaslouží si to.